Už na základní škole jsem věděla, že je se mnou něco jinak. Myslím si, že hlavním zdrojem byli rodiče, protože se doma pořád hádali. Já i brácha jsme to často slyšeli, ale jelikož je bratr o dost mladší, nezasáhlo ho tolik, jako mě. V podstatě mi nezbývalo nic jiného, než se uzavřít do sebe.
Dost jsem se odtrhla od okolí, přestala jsem se vídat s kamarády a nejradši jsem jen brečela v rohu místnosti. Postupem času to bylo horší a horší. Byla jsem ráda sama, ale zároveň mě ta temnota začala pohlcovat a já pak byla uvězněná svýma vlastníma myšlenkama. To je asi to nejhorší, co se vám může stát. Ty myšlenky byly jen negativní.
Měla jsem pocit, že jsem všem na obtíž, to hlavně zapříčinily rodiče, protože mě pořád podceňovali, až mi to prostě stouplo do hlavy a já se začala vážně cítit méněcennou. No bylo to fakt peklo.
Upřímně si myslím, že jsem na tom teď dobře. Hlavně, když se porovnám se sebou samou pár let zpět. I teď mě občas ale dostanou stavy, kdy nejsem absolutně schopná nic dělat. Jen ležet a koukat do prázdna. Víš ono je těžký nutit se vůbec vstát z postele. Ty máš k jakékoliv činnosti takový odpor, že to prostě nejde a připadá ti i obyčejný krok složitým. Nikdy se ale nevzdávejte. Nenechte se tím pohltit úplně a pokuste se se třeba někomu svěřit.
Kdybych se jednou nesvěřila sestřenici, pravděpodobně bych v té temnotě stála ještě teď. Takže určitě o tom mluvte. Vaše pocity jsou zcela validní. Ona se vám třeba i naskytne možnost promluvit si o tom s někým, kdo je na tom podobně.
Dost mi pomáhá od špatných myšlenek procházka v přírodě, nebo meditování. Ale tyhle věci se asi u každého liší, protože moje blízká kamarádka zase naopak procházky třeba nezvládá a spíš jí škodí, než prospívají. Ta je raději někde s někým a blokuje tak možnost nějakého velkého přemýšlení, protože to jí pak napadají nepozitivní myšlenky.