Je relativně těžké určit, kdy přesně to začalo, jelikož jsem celý svůj život byla introvertní a nerada se s nikým kamarádila, proto pro mě bylo těžké se začleňovat a pocit, že nikam nepatřím, tam prostě byl vždycky.
První změny jsem asi začala vnímat v době, kdy od nás odešel taťka – abych byla přesná naši se rozešli a nastala střídavá péče. Mamka to nesla dobře, ale taťka už tolik
ne – ten mamku vždycky miloval, takže jsme si se sestrou častokrát vyslechly jeho výlevy nálad, křik, taťka od té doby hodně pil, před námi se snažil, aby tomu tak nebylo. Tohle se odehrávalo od nějakých osmi let. Mamka nás hodně sekýrovala. Sestra byla rebel a hodně testovala, kolik toho mamka vydrží a kolik jí toho dovolí – proto častokrát docházelo k hádkám, které jsem musela od rána do noci poslouchat. Mamka ve mně vždycky viděla něco, co v životě nedokázala – donutila mě jít na gympl, nosit dobré známky, když tomu tak nebylo, tak mi zakazovala koníčky. Dávala si záležet na tom, abychom doma uklízely, aby všechno bylo ťip ťop – ven nám moc nedovolovala a když už, tak za podmínkou že všechny tyhle povinnosti budou splněny.
Asi ve svých 14letech už toho bylo na mě mnoho – přišli mi na možné problémy s koleny, takže jsem se musela v podstatě vzdát koníčků – tancovaní a jěždění na koních. Mamka po nás v té době hodně chtěla, ať se osamostatníme, jelikož v té době řešila svoje problémy, co se týče těhotenství se svým tehdejším přítelem, takže na nás nebyl čas. To jsem poprvé okusila, jaké to je si ublížit. Nepamatuji si přešně, jestli to mělo nějaký motiv, ale vím, že jsem trpěla častými úzkostmi a problémy se spánkem – hlava, jakoby si nikdy nezvládla odpočinout. Zprvu to byly okem téměř nepozorovatelné ránky, ale ty se brzy omrzely a přestaly plnit funkci, jakou měly – tudíž pomoct mi od psychické bolesti, která mě tížila.
Jediný, kdo o celé téhle situaci věděl, byla sestra, ale tu nikdy nezajímalo, jak se mám, co dělám, ale pro mě to byl člověk, kterému jsem doufala, že se mohu svěřit. Do teď nevím, proč s tím nic nedělala, mohla zamezit tolika jizvám – samozřejmě jí to nezazlívam, možná jsem ráda, že mě nakonec před mamkou kryla a neřekla jí to už tehdy. V roce 2018 mi byla přidělena pomoc psychologa a ihned mi hledali i psychiatra. Diagnoza byla prostá a to středně těžká úzkostná deprese, s problémy s insomnií a sociální fobie. Paní psycholožka a celkově všechna ta sezení mi pomohla k lepšímu startu – dala mi mnoho drobných rad, jak bojovat proti té chuti si ublížit. Samozřejmě tomu pomáhala i medikace, ale s tou to taktéž bylo složité, než vám zabere a jestli vůbec. Všechna tyhle sezení trvala asi rok, rok a půl. Postupem času se oddalovaly termíny, až do doby, kdy jsem si sama řekla, že to zvládnu i bez nich.
Do dnešního dne budu paní psycholožce vděčná. Postupně mi vysadily medikaci a já jsem si říkala, že mám vyhráno. Do doby než nastalo období maturit a posledního ročníku, kdy se mi podařilo do tohodle všeho opět spadnout – bavíme se o roce 2021/2022. V tu chvíli už jsem ale věděla, že nemá cenu si ubližovat a je lepší o tom začít mluvit, proto jsem pomoc vyhledala sama. A to v podobě důvěryhodné osoby – mojí paní profesorky na biologii. Ta mě ihned poslala za svou známou psycholožkou, která taktéž dělala u nás na škole. Ta mě přesměrovala na kontakty z nemocnice. Myslím, že by nikdo nečekal, jak náročné tohle všechno bylo pro člověka, který se trápil s úzkostmi z jakékoliv menší sociální interakce. Častokrát mi to pomohla řešit ona, seděla a volala se mnou na různé kontakty, aby se mi mohlo najít pomoci... konec konců to skončilo u ní a psychiatričkou z nemocnice, která mi předepsala prášky, s nimi i přášky na uklidnění, které byly zlo, ale plnily svůj účel – mimo to, že člověk pak pociťoval pocit derealizace. Tím, že mi bylo 18, tak se naštěstí nic nemuselo řešit s rodiči a pro mě to bylo jisté uklidnění, že mi nebudou o hlavu mlátit, že jsem v pořádku.
Do dnešního dne se trápím s jistými věcmi, hlavně se sociálními interakcemi, ale všechny ty slova, sezení a zkušenosti, které z této doby mám, mi pomohly, abych se na to dívala jinak. Je těžké popsat, co přesně mi pomohlo, ale bylo tam hodně tlaku ze strany rodiny, která do mě mlátila, že jsem v pořádku – že přeci nejsem žádný blázen, neústálé připomínání, že se to se mnou potáhne do konce života a nevím, co všechno. Ano, táhne se to se mnou doteď, ale jsem na sebe nesmírně pyšná, že o tom dokážu mluvit, bez slz. Sama jsem nechtěla vytahovat detailní věci o své rodině a jak to tam probíhalo.